Ze stínu chaty se odlepily dvě mužské postavy, neslyšně přelezly potok a ponořily se do hloubi lesa. Muži směřovali zpátky po cyklostezce až k Randavici, kde začali stoupat po staré Coburgovské stezce na severovýchodní část Malé Stožky. V určitém místě odbočili do změti lesa, našli malou skalní stěnu a po jejím zdolání se octli u vchodu jeskyně. Ve vstupním sále jeden z nich prozkoumal komín, zatímco druhý se vydal do snižující se chodby.

Někde jinde...

Ti dva muži vstoupili do místnosti současně. Službu konající důstojník na ně krátce pohlédl, rozpačitě se podrbal za uchem a mimoděk mu blesklo hlavou, že tahle dvě esa málokdo osobně viděl společně. Ti dva, kteří tu před ním stáli, byli jedni z nejlepších. Mimořádná situace vyžadovala mimořádná rozhodnutí. Krátce nato svolal již čekající členy krizového štábu, který studoval materiály těch dvou za poslední týden několikrát.  

Prvním ze dvou mužů byl plukovník Thomas L. Leaf, specialista na zápalné látky, odborník na krátké palné zbraně a taktik leteckých protiteroristických a záškodnických činností, další odborností byla diverze státní hranice v lesním terénu.

Druhým mužem byl plukovník Joe D.A., specialista na boj zblízka a chladné zbraně, odborník ve strategii a pozemní navigaci a taktéž odborník na diverzi státní hranice v horském terénu.

Oba se úspěšně účastnili mnoha - především přísně tajných - akcí v Panamě, Kolumbii, Africe, blízký, střední i dálný východ atd., kde nasbírali mnoho cenných zkušeností a oba měli tolik vyznamenání a řádů, že by jim to mohl závidět leckterý generál.

Byl to dokonale navržený plán a nezdál se ani příliš složitý. Prostě dodržet stanovenou trasu, najít a prozkoumat pár jeskyň. Fakt nic nemožného.

Výchozím bodem měl být Zlatodol a jeho Zlatá jeskyně. Jenže poté, co jsme těsně před odjezdem obdrželi aktuální satelitní snímky od naší zpravodajské služby, bylo jasné, že musíme upravit výchozí bod. To jsme ještě netušili, že k úpravám toho bude mnohem více. Zpravodajci nás totiž jaksi neinformovali zcela úplně...

Operační plán zněl jasně: seskočit nad Českou republikou a pod turistickými identitami se přesunout vlakem do Slovenské republiky (vlak byl vybrán proto, že přesnost ŽSR je celosvětově známá a je přirovnávána k japonskému Šikanzenu), kde v určenou dobu, až do odjezdu autobusu, bude čekat speciální kurýr s dalším upřesněním. Poté z výchozího bodu nalézt a prozkoumat několik jeskyň, kde by se podle zvláštního oddílu zpravodajské služby měla nacházet stopa po Jantarové komnatě. A je to tady! Rozkazem se opět táhla neviditelná nit, za niž zřejmě tahal někdo z Mosadu.

Letadlo prorazilo bariéru mraků a hluboko dole se ukázala rozsvícená města. Otevřenými dveřmi vrazil dovnitř chladný vzduch a dvě postavy skočily do temné noci. Operace Haliganda byla zahájena.

 - - -

Na hlavním nádraží v Praze se pozdě v noci sešli dva muži. Kdyby se jich někdo zeptal na jméno, představili by se mu jako Tomáš a Ágo. Oba byli oblečeni do maskáčů a na zádech měli precizně sbalený batoh, vybavený vším potřebným na delší pobyt v přírodě. Na první pohled jasná záležitost - dva trampové vyrážejí na vandr. Nebo snad ne?

Vlak vyrazil na svou dlouhou cestu a oba muži po dlouhé době jakž takž usnuli.

1.    Den

Po peripetiích včerejšího večera jsme - kupodivu - dorazili do Popradu v pořádku a včas. Autobus nám odjíždí za necelé dvě hodiny, takže je spousta času na snídani. Výchozím bodem je Polomka.

Odtud vyrážíme po zelené směr Fabova hola. První polovina cesty je značená dobře a bez problémů postupujeme. Nacházíme neskutečné množství hub, které se nám nechce vláčet do kopce. Ve druhé části se značka dost ztrácí mezi nepřehlednými křovinami na loukách. Přesto úspěšně postupujeme až k místu, kde začínají polomy. Nechce s nám prodírat tímto terénem, tak využíváme lesní cestu, která sice trochu klesá, aby vzápětí mohla stoupat, ale jde to po ní rychle. Zanedlouho se připojuje i značka, takže jsme zase v kurzu. Odpoledne se přibližujeme k Lesní chatě, kde hodláme nocovat. Slyšíme hlasy a je jasné, že někdo už tam je. Po příchodu zjišťujeme, že obsazená je vedlejší lovecká chata. Jdu na průzkum a nacházím dost veselou partu lovců i s manželkami (možná) a dětmi. Ptám se, jestli jim nebude vadit, když přespíme v nedaleké boudě. Odpovědí je mi podaný „veselý kalíšek", který se pak ještě několikrát opakuje. Zpátky k Tomášovi se dostávám značně rozjařen a ve velmi dobré náladě.

2.   Den

Noc proběhla v klidu a ráno se vzbouzím krásně odpočatý.

Vyrážíme na Fabovku. Cesta je částečně průchodná, místy jsou polomy, které je nutné obcházet, někde už je prořezáno. Na Fabovce je boží dopuštění. Měsíční krajina. Chvilku po nás přichází dva lidé od Javorin a vzápětí další dva od Tří kopců. Takhle hezky jsme se sešli ze všech tří směrů. Vyrážíme směr Tri kopce, kde potkáváme další dvojici směřující na Fabovku. Je evidentní, že počasí vytáhlo spoustu lidí. Začíná krkolomný sestup z dost prudkého kopce. Cestou odbočujeme k prameni Rimavy. Pak nás čeká další sestup do sedla Burda (který se stal pro jednoho z účastníků i nácvikem přistání padákem za silného větru), kde si dáváme odměnu s čepicí (orosenou a je jich několik). Rozhodně si to zasloužíme za ten obtížný sestup. Je tu parta cyklistů a několik turistů. Pokračujeme po cyklostezce směr Pätina, kde v určitém místě odbočujeme ke skryté chatě. Stavíme hamaky a chystáme věci na večeři. Místní ohniště vypadá, že už dlouho nebylo použito. Teď to napravíme. Během vaření večeře se kolem po cestě nahoru přehnalo auto, ale nikoho nezajímalo, kdo jsme a co tu děláme. Seděli tam dva muži. Po skvělé večeři (a veselých kalíškách) ještě chvíli žvaníme a zalézáme do kutlochu.

2.   Noc

Ze stínu chaty se odlepily dvě mužské postavy, neslyšně přelezly potok a ponořily se do hloubi lesa. Muži směřovali zpátky po cyklostezce až k Randavici, kde začali stoupat po staré Coburgovské stezce na severovýchodní část Malé Stožky. V určitém místě odbočili do změti lesa, našli malou skalní stěnu a po jejím zdolání se octli u vchodu jeskyně. Ve vstupním sále jeden z nich prozkoumal komín, zatímco druhý se vydal do snižující se chodby. Zanedlouho se opět sešli, aby konstatovali, že tato cesta k cíli nevede.

3.   Den

V noci ani nebylo tak chladno, jak se večer zdálo. Zatímco ve stínu je ještě vlhko, vrcholky stromů jsou ozářeny sluncem, ze kterého vyzařuje naděje krásného dne. Nejtěžší je vždycky opustit spacák. Využívám blízkosti potoka a páchám velkou očistu těla. Voda má na těle grády a cítím, jak se mi prokrvují všechny namočené části. Cítím se jako znovuzrozený.

V klidu začínáme dělat snídani a současně připravujeme věci na balení. Jako každé ráno je to tu jako po výbuchu. Dnešní cestu začínáme vzpomínkovou trasou přes Pätinu, kde jsme naposledy byli před 21. lety. Vagon se zdá být pořád stejný, akorát hájovna zmodernizovala vzhled evidentně k lepšímu. Pokračujeme dál na Stožky, kde si - pokolikáté už? - fotíme pomník Šukajeva a blízké okolí. Vše se nám váže k mnoha krásným vzpomínkám. Jdeme zkontrolovat boudu na Randavici. Vypadá sice v pořádku, ale když se nevykácí stromy v těsné blízkosti boudy, tak brzy shnije. Scházíme ze značky a jdeme po lesní cestě vzhůru na červenou. Cestou nás párkrát míjí náklaďák svážející klády, který po lesní cestě jezdí velmi svižně. Netrvá dlouho a jsme na červené. Cesta neustále stoupá a slunce do nás pere. Konečně přicházíme na místo, kde si můžeme odpočinout a dát oběd. Pak scházíme ze široké cesty a noříme se do spleti keřů a nízkého porostu na úzké cestičce ve svahu. Místy to pěkně klouže. Konečně vcházíme do vzrostlého lesa, cesta se opět rozšiřuje a za chvíli docházíme na Sivákovou. Na východním svahu by údajně měla být voda. Spouštíme se dolů a po chvíli nalézáme jen vyschlé koryto. Je tam sice dobrá bouda na přespání, ale bez vody. Takže pádíme dál. Za chvíli nalézáme chatu i s kůlnou (asi by se tam dalo i spát), ale je tu předchozí problém. Teď už definitivně směřujeme na Nižnou Klakovou (Klak).

Po příchodu jde Tomáš pro vodu a já obstarávám dříví na oheň. Je to tu dost vysbírané, ale podaří se mi najít dost popadaných silnějších větví, které nám rozhodně vystačí. Je nádherný večer, oheň krásně hoří, jsme po skvělé večeři a zásoba „veselých kalíšků" je pořád s námi.

Vzhledem k tomu, že ve zdejší boudě je myší parta, zavěsili jsme si hamaky a byl od nich klid.

3.   Noc

Tu noc hvězdy svítily tak jasně, že bylo možno spatřit i dvě tmavé postavy na cestě z Klaku směrem na Studňu. Oba muži si ale pečlivě střežili prostor před i za sebou. Nechtěli být nikým překvapeni. Zhruba po ¾ km odbočili vpravo, kde slezli k jeskyni pod Klakem. Za obrovským vchodem (více než zhruba 3x3 metry) prolezli do prostor se sintrovou výzdobou a za další chvíli se už jeden z mužů spouštěl po laně do téměř 20ti metrové propasti, kde jsou další prostory. Už z charakteru umístění jeskyně a dispozice vnitřních prostor se dalo předpokládat, že ani tady stopa nepovede, ale muži svědomitě plnili daný rozkaz. Zhruba za další hodinu bylo jasno - slepá ulička. Muži ale měli tuto noc ještě jeden cíl, nedaleko odsud. Vrátili se na cestu, kde ještě kousek pokračovali směrem na Studňu, pak odbočili po cestě vlevo, až obešli Klak na severní stranu a v určitém místě se dali přímo na sever. Chvíli trvalo, než našli skalní útes, pod kterým se nachází Zbojnická jeskyně. Její chodba dost strmě klesala a za chvíli bylo jasné, že tady už někdo něco hledal. Kdysi tu byla výdřeva, teď chybějící nebo tlející, ale těžko říct, zda dotyčný něco našel. Ani muži nenašli to, co hledali. Velmi unaveni se vydali na zpáteční cestu.

4.   Den

Celou noc jsem se mlel ve spacáku. Bylo tu poměrně horko a tak jsem toho moc nenaspal. Vylézám z pelechu a jdu rozdělat oheň. Pak jdu pro vodu a spáchat hygienu. Zase bude nádherný den. Slunce je schováno ještě za stromy a elegantně jim protahuje stíny. Po snídani se v klidu balíme.

Cestu směrem na Studňu začínáme trhákem z Klaku, takže za chvíli jsme prohřátí více než dost. V lesním stínu se jde o mnoho lépe. K polednímu docházíme na Studňu a u chaty, která má i stůl a lavice, obědváme. Pokračujeme po žluté, směr Muráň, a když přijdeme dolů na červenou, vracíme se na Maretkinou, kde se chystáme nocovat. Tady nás čeká nemilé překvapení, protože potok má velmi málo vody. Jdu na průzkum proti proudu a za nedlouho nacházím místo, kde můžeme spolehlivě nabírat vodu. Kdysi tu byli napajedla pro koně, ale dnes je to v rozpadlém stavu. A od místa našeho plánovaného spaní je dost daleko. Takže se přesunujeme a hledáme jiné místo na spaní. Je tu poměrně strmý a zarostlý svah a teprve po delším hledání nacházíme flek - z nouze ctnost. I tak musíme pro vodu ze svahu. Vzhledem k okolnostem se rozhodujeme, že z bezpečnostních důvodů uvaříme dnes na vařiči, abychom nemuseli pečovat o tu hromadu suchého listí kolem. Po dnešku jsme velmi utahaní, takže brzo uléháme a vychutnáváme si odpočinek.

4.   Noc

Tuto noc využili k odpočinku i oba muži v tmavém oblečení, potože v blízkosti Maretkiné se nachází především propasti (Jelení a Bodolová), které se tím vylučují z okruhu zájmu.

5.   Den

Večer bych to nikdy nepředvídal, ale tuhle noc jsem se nádherně vyspal. V noci jsem sice slyšel dole na cestě šramot, ale bylo to od divočáků. Ráno putuje sluníčko ve stráni nad námi a nechává nás v ranním oparu. Snídani děláme na vařiči a snad možná proto jsme rychleji zabaleni. Dneska nás čeká cesta po asfaltu. Před odchodem se ještě jdeme pokochat výhledem z Poludnice, kde potkáváme kolegu - fotografa. Pak následuje zdlouhavý přesun přes Velkou louku až k odbočce Pod skalou, kde pokračujeme po červené směr Muránská Huta. Tady začínáme hledat vodu. Brzy nacházíme potok, ale není to ono. Slézáme tedy až k Bobačce, kde je to správné místo. Je to paradoxní, ale právě tady jsme měli největší problém najít ideální místo na hamaky. Asi jsme moc vybíraví. Stejně jako všude celou cestu je i tady velká spousta dřeva (s vyjímkou Klakové), ale tady je navíc ještě dostatek vody. Tenhle večer vyráběl večeři Tomáš a skvěle se mu to povedlo. Zjišťujeme, jak se nám úspěšně ztenčily naše zásoby veselých kalíšků. Na tomhle místě oheň krásně hořel a hřál. Jednak jsme byli utopeni trochu v údolí a taky tu nefuněl vítr. A hlavně jsme tu nikoho nepotkali.

5.   Noc

Zase stín a dvě mužské postavy. Směřují k nedaleké Bobačce. Kolem je sice plot a vrátka zajištěná řetězem, ale kdo by se staral o takové bezvýznamné maličkosti. Pár nacvičených pohybů a jsou uvnitř. S ohledem na statut jeskyně jako vodního zdroje je malá pravděpodobnost, že by právě tudy vedla nějaká stopa. Asi hodinová prohlídka to ostatně potvrdila. Další možností je druhá jeskyně nad Bobačkou, která má dva vchody. Necelých 100 metrů do kopce a muži se vnořili do dalšího podzemí. Ani tahle cesta však nebyla správná, protože končí neprůleznou plazivkou. Nezbylo, než se vrátit potichu zpět a ponořit se do tmy lesa.

6.   Den

Ráno je opět skvělé. Sluníčko se pomalu prodírá mezi stromy, až se dostane k našemu kempu. Mám z toho radost. Beru si propriety na hygienu a jdu opět spáchat očistu celého těla. Voda je pěkně ledová, takže za chvíli mě pěkně zebou nohy, ale cítím se naprosto bombově. Po převlečení do čistého si vyperu triko (tento týden už podruhé) a vím, že bez problémů za chvíli uschne. Asi jsem šel Tomášovi příkladem, protože po mém příchodu sebral věci a vydal se spáchat to samé. Mezitím si balím a připravuji snídani. Triko opravdu na slunci uschlo za chvíli.

Po bohaté snídani nás čeká okamžitý prudký a dlouhý trhák. Asi 200 metrů nad původním kempem zjišťujeme, že nad námi byla nádherná louka, kde je i dobrý pramen. Konečně jsme nahoře a chvíli na to i na cestě, vedoucí do sedla Javorinka. Hodnotíme dosavadní vývoj a konstatujeme, že máme neuvěřitelnou kliku. Letos ani kapka deště. Přecházíme přes sedlo Javorinka a nabíráme směr sedlo Šumiacka priehyba. Opět do kopce. Cestou je vidět do doliny Strateníka, kde jsou vykácené obrovské kusy lesa. To ještě netušíme, jaký obraz se nám zanedlouho naskytne. V sedle zastavujeme na oběd a vychutnáváme si klidnou a tichou krajinu. Pokračujeme dál do sedla Severná lúka, kde scházíme po neznačené cestě, a otvírá se nám děsivý pohled. Touto, kdysi zalesněnou cestou jsme několikrát přicházeli na Janku. Teď, díky kůrovci, tady probíhá těžba a současný vzhled začíná působit děsivě. Tady nahoře ještě netušíme, jaký problém nám tato činnost způsobí, až sejdeme do údolí. Cestou potkáváme skupinu lesních dělníků s jejich těžebními stroji. Stahují dřevo, měří, přesunují atd. Dáváme se do řeči a dovídáme se, jak mnoho jsou zdejší lesy napadeny. Současně pozorujeme, jak lesní stroje přejíždějí potok a kalí vodu, a naše plány se rázem mění. Nemůžeme jít až dolů, kam jsme původně zamýšleli, ale hledáme boční přítoky, abychom měli čistou vodu na vaření. Takové místo zanedlouho objevujeme a táboříme. Jsme dost nízko, takže se tu stmívá dříve. S posledními zbytky světla vidíme, jak po cestě prosviští auta lesních dělníků a pak se rozhostí ticho. Po večeři dopíjíme veselé kalíšky. A jdeme na kutě. Před námi je poslední noc v lese a zítra návrat do pidlivizace. To jsou jedny z nejhorších okamžiků. Cesta zpět.

6.   Noc

Terénní vůz se po vjezdu do Dlhé doliny zastavil, světla zhasla a vzápětí pokračoval jakoby bez světel. Uvnitř seděli dva muži s nasazeným nočním viděním. Ujeli několik set metrů, za levotočivou zatáčkou zastavili na pravé straně doliny a vydali se jižním směrem. Ve výšce asi 20 - 25 metrů nad pozicí vozidla se před nimi objevila Ladzianského jeskyně. Po nějaké době bylo oběma mužům jasné, že v této jeskyni stráví asi nejvíc času. Komplikovaný systém chodeb a mohutné prostory jeskyně, nebylo to jediné, co upoutalo pozornost mužů. Jeden z nich se shýbá a cosi schovává do kapsy. Jestli honicí psi zavětřili stopu, či nikoliv, se už asi nedozvíme, neboť vzápětí oba muži odcházejí, nasedají do vozidla a ztrácí se ve tmě doliny.

7.   Den

Vzhledem k tomu, že jsme spali oproti předchozím nocím v poměrně malé nadmořské výšce, čekáme neskutečně dlouho, než se k nám dolů proderou sluneční paprsky. Asi proto je tu taky více vlhko. No nic, absolvování každodenního rituálu zůstává stejné. Přinutit se vysoukat ze spacáku, převléknout, umýt, rozdělat oheň, uvařit snídani (dopít veselé kalíšky) atd. A k tomu všemu se psychicky připravovat na návrat do pidlivizace. Víme, v kolik nám jede autobus z Červené Skaly a tak zvolna balíme. Cesta ubíhá docela rychle. Těsně před Červenou Skalou opravují mostek, takže je tam objížďka. To by nás mohlo zdržet, tak se s povolením dělníků prodereme přes stavbu a upalujeme na zastávku. Pár minut po příchodu přijíždí autobus směr Poprad. Takže tady končíme vandr.

7.   Noc

Zřejmě někomu „nahoře" vadilo, že jsme prožili fantastický týden bez deště, tak se nám musel pomstít jinak. Už v Popradu, při objednávání lůžek jsme se dozvěděli, že mají téměř plno. Nakonec jsme sehnali dva kusy do čtyřlůžkového kupé. Společnost nám tvořily dvě užvaněné baby, jedoucí s námi až do Prahy. To byla zřejmě ta třešinka na dortu.