„Zase vidím za soumraku na pozadí šedejch mraků mlčenlivej zástup kamarádů..." zpívají v jedné ze svých písní bratři Ryvolové. Letos na jaře jsme se přidali ke slovenským kamarádům a rázem nás byl taky zástup ale rozhodně ne mlčenlivý.

... zvláštní znamení touha, v  nohách tisíce mil, obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil...

S Tomášem se oba těšíme na letošní vandr. Je přislíbena hojná účast a to podněcuje naši zvědavost.

Ještě ani nevyjedeme ze stanice a už máme 30 min. zpoždění. To to pěkně začíná.

Ráno po probuzení je jasné, že jsme cestou nabrali další zpoždění. Naštěstí je to jedno, protože všichni zúčastnění jedeme stejným vlakem. V Michalovcích se konečně všichni srocujeme. Na scénu přichází organizátor celé akce, Osif Otlak. Je nás 11. Jednotlivými účastníky jsou Osif Otlak (Jožo), Kelko, Mohadive, Janík, Bobeš, Sandy, Hanka, Kepo, Tito, Tomáš a já. Pojedeme autobusem do Vinného. U autobusu je ještě daleko početnější skupina než naše, ale naštěstí jedou jiným spojem. Při velikosti zdejších minibusů by to zřejmě byl trochu problém.

Přijíždíme do Vinného a míříme na startovní čáru, nacházející se u místního pekařství. Je jen náhoda, že zde prodávají i různé „posilovací“ prostředky (10°, 12° apod.). Náš kouč mezitím stačil dohodnout odvoz batožin, takže cesta k prvním bunkru bude jen na lehko. S řidičem jede i Hanka a Bobeš.

Sluníčko svítí, takže jsme rádi za místa, kde je stín. Jedno stinné místo je i u Vinianského jezera, kde se zastavujeme v občerstvovně, abychom na trati netrpěli žízní. Za jezerem se cesta začíná zvedat a narážíme i na zákaz vjezdu, který evidentně nikoho netrápí, protože tu jezdí jedno auto za druhým. Celou dobu vlečeme nohy po asfaltu, což zrovna nepatří mezi mé oblíbené disciplíny.

Konečně dorážíme k partizánskému bunkru pod Pirnagovým vrchem, kde už máme naskládanou batožinu, hoří oheň a jsme nedočkavě očekáváni.

Sotva stačíme postavit naše spaní a začíná první kolo veselých kalíšků. Potom druhé, třetí, čtvrté, páté... Jářku, večer to byl veselý, povedený, na seznámení jaksepatří.

Velkým plusem zdejšího místa je studánka při ruce. Po vyčištění dostala nový rozměr. Ještě se ani nesetmělo a přichází Bobeš se zprávou, že jen několik metrů od našich ležení je malý koloušek. Opatrně se k němu přibližujeme. Ani se nehne. Dokonce ani po fotografování s bleskem. Necháváme ho být a doufáme, že maminka si ho vyzvedne. Kepův návrh na sežrání neprošel.

V noci mě dvakrát probudí štěkající srna, která se však neodvažuje přiblížit víc než na 20 metrů. To je zřejmě pro toho malého moc, protože ráno stále leží na svém místě. Teprve po sbalení tábora a přesunu k bunkru, se zvedá a na vratkých nohou se současným pískáním zkouší přivolat matku. Věříme, že se mu to podařilo.

Po snídani vyrážíme směr „nahoru“ k druhému partizánskému bunkru pod Kyjovem, kde po krátkém odpočinku pokračujeme. Cesta vede nahoru dolů, je zataženo a následně se přidává velmi nenápadné mrholení. Před námi je výstup na Peňažník. Zdejší skály se mi líbí, ale absence sluníčka mi velí udělat jen dokumentační foto. Cesta opět vede dolů, aby vzápětí mohla stoupat. Začínají se objevovat letmé výhledy na Vihorlat. Na jedné louce se chlapci vydali k nedalekému prameni doplnit čutory, tak čekáme u batohů. Déšť zesílil natolik, že seskupujeme batohy na hromady, navlékáme ponča a chráníme tak i batohy. Za chvíli už prší jen málo, přesto si nechávám pončo. Čeká nás poslední úsek k dobití Vihorlatu. Cesta je už místy dost rozmoklá, tak je třeba dávat pozor na zrádné kořeny a kameny. Sundavám pončo. Rovina je zde hodně nakloněná, takže před závěrečným výšvihem to už dobře klouže. Konečně nahoře. Potkáváme zde o něco méně početnou skupinu, než jsme my. Také česko-slovenská skladba. Převládají dívky a hledají kešky. S  jejich pomocí pořizujeme skupinové foto, někteří chlapci by rádi navázali i bližší a ještě bližší kontakt. Pokračujeme na místo o několik desítek metrů dál, kde je nádherný výhled na Šíravu. Potřeboval bych, aby mezi mraky vykouklo sluníčko a dalo tak krajině svými stíny nějaký rozměr, ale bohužel, nic se nekoná.

Scházíme dolů a po necelém kilometru jsme na Polaně. Jakoby si příroda uvědomila, že odsud žádný výhled nemáme, obloha se trhá a vychází slunce. Alespoň u ohně nebudeme moknout. Jako vždy se jdeme vybalit a následně se – za asistence veselých kalíšků – chystáme na večeři.

Je slunečná neděle. Nastal čas částečného loučení. Kepo, Sandy, Hanka, Mohadive a Tito po snídani odchází do Poruby. Nás zbylých 6 pokračuje na Sninský kameň. V  sedle Rozdiel dáváme kratičkou pauzu. Stín lesa nás chrání před sílícím sluncem. Pod vrchem Motrogoň je sice upravený, ale nevýrazný pramen. Cesta se začíná svažovat na druhou stranu, takže přes Jedlinku už jdeme z kopce a následně jsme v sedle Tri Table, kde dáváme něco na zub. A tady nás stíhá déšť. A protože k  tomu i fouká, tak schovávaná v lese pomáhá jen částečně. Konečně déšť ustává a my opět vyrážíme vzhůru, nebi blíž. Sninský kameň. Shazujeme batohy a lehce, jako ptáci, stoupáme vzhůru po schodech (výťah opät nechodí...). Kelko a Janík zůstali dole u batohů. Shora je, resp. byl by, dobrý rozhled (za jiného počasí). Opět začíná pršet. Opatrně lezeme dolů (klouže to jak sviňa), kde se loučíme s Bobešem, který pokračuje do Sniny. Naším cílem je polovnická chata Vartaš. Trasa na Nežabec ubíhá příjemně a tak si cestou dáme něco malého na zub. Odpočatí se řítíme přes Strihovskou polanu, kde začíná pršet. (A tady někde asi ztrácím svůj obal na pončo. No, naštěstí ještě zvládnu ušít jiný.) Přidáváme do kroku a za chvíli jsme u Vartaše. Pršet přestalo, ale fouká silnější vítr. Bývalá polovnická chata začíná silně pustnout. Nechá se tam sice přespat, ale vyžaduje to předtím důkladné vyčištění od střepů a dalšího bordelu a pořádné vyvětrání. Výhodou je blízký silný pramen. Rozděláváme oheň a vaříme. Nechápu, jak Jožo dokázal do svého batohu nacpat krabici (!!) ovesných vloček. Kelko, Jožo a Janík se rozhodli spát uvnitř a my venku (což se později ukázalo jako méně prozíravé). Po večeři se všichni nahříváme u ohně, protože vítr je nejen studený, ale i velmi silný. Při převlékání do hamaky téměř jektám zubama a jsem velmi rád, když se zachumlám do spacáku. Zřejmě nespím ani moc dlouho, když mě budí silné nárazy větru, které přilepily plachtu zastřešení až na hamaku. Do toho ještě prší. Pak slyším praskání a následný pád velké větve nedaleko nás. Přes provazoví hamaky je cítit, jak se stromy, na nichž jsem zavěšen, prohýbají. Posléze přichází zlatý hřeb noci. Přímo na mě spadne poměrně velká větev. Mohu děkovat jen úhlu pádu větve a výrobci plachty (TW Hammocks), který použil velmi odolnou látku, že nedošlo k protržení. Nemám z toho příliš dobrý pocit a zbytek noci spím na půl oka. Chlapci v boudě jistě spí jak nemluvňátka. K ránu se konečně vítr utišuje a po dešti zbylo jen mokré okolí.

Nechce se mi ze spacáku a tak se ještě povaluju. Je jasné, že výhodnější bude zabalit v chatě. Konečně se odhodlávám vstávat, rychle převléknout a už odnáším věci na balení pryč. Kluci ještě spí a ani vrzání podlahy jim nevadí. Rozdělám oheň a vařím čaj.

Po snídani se začíná zvolna vyčasovat. Teď už nás většinou čeká jen cesta z kopce. Míříme na Podhoroď. Cestou míjíme dva prameny. První – na Vávrovej lúke – je upravený, ale slabý, druhý – o kus níž – téměř vyschlý. Takové sucho naštěstí není v baru v Podhorodi. Vyrovnáváme tekutinové ztráty vzniklé náročným pochodem a posloucháme doporučení místních, kam se můžeme uchýlit na noc. Jdeme hledat místo na spaní, což se záhy ukazuje jako ne úplně snadné, protože tím strávíme skoro dvě hodiny. Bohatý potok tady totiž protéká mezi loukami, kde je spousta vysoké trávy a ještě více křoví.  Skoro všude kolem jsou pastvy pro krávy. Nacházíme zašité místo, kde někdo pokácel i spoustu vrb. Konečně máme postaveno a tma je na krku. Jožo, Kelko a Janík ale chytili slinu a jdou ještě „na jedno“. V klidu s Tomášem uděláme večeři a vychutnáváme si místní atmosféru. Chlapci se vrací chvíli poté a pak všichni zaléháme. Poslední společný večer.

Úterní ráno je trochu mlhavé, ale začíná se vyjasňovat. Víme, že na autobus máme čas, tak se balíme v klidu. V Podhorodi jsme stejně brzy, tak u krámu, kde už několik místních do sebe obrací zrzavou vodu, dáme jedno na cestu. Místní jdou vyměnit munici za plnou a po vyprázdnění nasedají do aut a v klidu odjíždí. Žádné násilí.

Autobus nás odváží do Sobranců, kde přestupujeme na spoj do Košic. Cestou ještě fotím z autobusu pohoří Vihorlatu. Pak nastává další čas loučení. Chlapci pokračují do Košic a my se necháváme vysadit v Dargovském průsmyku. Zase sami. Vyrážíme po červené, směr Lazy.

Značka se klikatí většinou ve stínu lesa, což jsme po cestě na sluníčku ocenili. Velmi dlouho stoupáme a nikde jsme nezavadili o vodu. Na rozcestí Pod Pecami je jasné, že na Lazy už to není daleko. Pod ch. Lazy je funkční pramen. První voda. Naším dnešním cílem je pramen Zavalená voda, kam odpoledne úspěšně docházíme. Několik set metrů pod námi probíhá těžba dřeva, ale nikdo o nás neví. V klidu si postavíme tábor, připravíme ohniště, vodu, a když se to kolem uklidní, začínáme vařit. Po čaji přichází na řadu Tomášovo poslední jídlo, klasicky žvaníme (kořalka nám už došla) a zaleháme.

Ráno jsem vzhůru dost brzy a sluníčko prokukuje mezi stromy. Říkám si ještě chvilku a znovu se probouzím kolem půl osmé. Sluníčko schovaly mraky a vypadá to všelijak. Ale neprší. Dnes bychom chtěli zkusit pramen na Menším vrchu, pokud tam bude voda.

Na Mošníku probíhá výstavba věže řízení letového provozu. Odsud se začíná stezka pozvolna svažovat, což vydrží až do Herlianského sedla. Tam odtud naopak zase „nabíráme“ výšku. Na první vodu narážíme až u Vyžníku, ale je příliš brzy. Mimochodem i tady v blízkém okolí potkáváme auta svážející dřevo. Těžba je vidět všude kolem. Odpoledne přicházíme na Menší vrch, kde je místo pramene loužička v bahně. Další pramen je hned za kopcem. Neděláme si velké naděje. Kupodivu voda tam je, ale nic mnoho. Potkáváme tu i trojici cyklistů, z nichž jeden je rozladěn ze zaneseného pramene listím. Jezdí tu pravidelně a nedávno ho čistil. Říká, že na Nižném Laši je kromě té špatné studny ještě jeden pramen. Dobře víme, co nás čeká. Jeden z nejhorších úseků na Ordanky a následně Laš. Cesta je tu dost kamenitá, nahoru dolů, samý výmol, padlé stromy, zkrátka nic mnoho. Na Nižném Laši zkoušíme hledat druhý pramen, ale bezvýsledně. Tak nějak jsme stejně počítali, že skončíme až na Horném Laši. Jen aby tam byla voda. Studánka je sice v dezolátním stavu, ale voda naštěstí teče. Po dnešku jsme docela utahaní, tak nám všechno trvá nějak déle. Kotel čaje jsme vypili jak nic a večeře byla taky super. Utahaní zajíždíme do spacáků.

Ráno mě budí liják. Ne déšť, ale liják. Zachumlávám se do tepla a otáčím se na druhý bok. Kolem osmé hodiny stále prší (jenom). To bude zase balení.

Nevydržím ležet příliš dlouho. Pod plachtou se rychle převlékám, sbírám věci a přebíhám pod střechu verandy, kde se bude lépe balit. Dnešní plán je dojít buď někam k Šimonce nebo na Bodoň. Podle počasí. Za chvíli už jenom mrholí, ale nebe nevypadá nijak nadějně. Jdu dělat snídani. Akorát je hotová polévka, když přichází Tomáš. Vypadá to, že by mohlo přestat pršet, ale za chvíli se naopak rozprší ještě více. V klidu dosnídáváme a balíme. Přichází další dešťový příval. Rychle se dohadujeme co dál a za chvíli je jasno. Máme před sebou poslední den a nemá cenu tady přečkávat v takovém počasí, takže troubíme na ústup. Před námi je cesta do Zlaté Baně na autobus. Rychle přebalujeme batohy na cestu do vlaku a vyrážíme. Cesta po asfaltu je pěkně otravná. Někde za Dubníkem zadávám kontrolní výpočet do GPSky a výsledkem je, že i při současné rychlosti přijdeme asi o 5 minut později. A další autobus jede až za 3 hodiny. Asi 2km před Zlatou Baňou vedle nás zastavuje Transit a řidič nám nabízí svezení. Tak je jasné, že autobus chytáme. Ptá se nás kam jedeme a když se dozví, že do Prešova, hned se nabídne, že nás vezme až tam. Mezi řečí nám sdělí, že předpověď počasí hlásí i na zítra hnusně, takže svého rozhodnutí nelitujeme. Toho nám seslali shora za to nevydařené počasí.

V Prešově nás vysazuje u benzinky, kde bude tankovat a ukazuje nám cestu k nádraží. Za chvíli už kupujeme lístky a 10 minut na to sedíme ve vlaku do Košic. Najednou to navazuje.

V Košicích probíhá perestrojka nádražní haly, takže funguje jen jeden vchod a lidí mraky. Hrůza. Jdeme se do parku posadit, dát sváču. Letos nás ani neotravují ponkové a bezdomovci. Pak vyrážíme do víru velkoměsta. V cukrárně si kupujeme kávu a zákuseček. Chvíli se couráme a končíme u fontány. Netrvá moc dlouho a začíná poprchávat. Vracíme se zpátky na nádraží, kde očumujeme cestující (ne všechny, jen holky), koukáme, jak venku prší a pak jdeme na večeři do restaurace. Tam kupodivu vydržíme – díky kombinaci s rezavou vodou – skoro dvě hodiny. Hodnotíme povedený vandr a dobrou partu. Všechno dobré končí příliš brzy.

No, pak šup pro bagáž, nástup do vlaku a tradáááá zase domů. Tentokrát bez zpoždění.

...někdo z vás, kdo chutnal dálku, jeden z těch, co rozuměj...