Časem se oženil a usadil, ale přesto ho občas popadla „toulavá“ a potom jeho kroky vedly od města k městu, od hospůdky k hospůdce, což babička nesla velice nelibě. Ale i ona se občas zatoulala při sběru léčivých bylinek a nejednou musela přespat v hájence nadlesního. Což dědeček nesl velice nelibě. Ale když nadlesního jednoho dne zmlátil zatoulaný medvěd z Karpat, dědeček babičce odpustil, ona odpustila jemu, po čase mi zplodili otce a spokojeně žili až do smrti.

Jenže můj otec, snad ani jako by nebyl náš. Nikdy mu v žilách nebouřila krev, když jarní vítr přinášel vůni dálek,. Neměl v očích odlesk nebe, když táhnou divoké kačeny, nenasával to zvláštní vábení kouřových signálů tuláckých ohňů, nikdy nesevřel v ruce imaginární toulavou hůl.

Pravda, nasával, ale pouze odér začouzené knajpy „U lípy“ a odlesk v očích se mu občas měnil v rumový zákal. Tuláckou hůl sice neměl, zato vlastnil těžkou sukovici, kterou neváhal použít, když měl pocit, že jsem se mu moc nepovedl.

Na mě přišla „toulavá“ dost pozdě. To už jsem potají začínal kouřit a koukat po holkách. Na den, kdy to všechno začalo si vzpomínám docela přesně.

Skončilo páteční vyučování a já vyletěl ze školy stejně jako spousta mých vrstevníků. Namísto domů jsem však zamířil k řece, s tím, že si dám cigárko a v klidu vyvětrám mozek od zbytečných vědomostí. Jenomže moje místečko pod vrbou bylo už obsazené.

Tři postavy v zeleně strakatých košilích se rozvalovaly na trávě a nostalgicky se pokoušely plivnout na starou ropuchu.

„Hele, nemáš náhodou sirky?“ povídá ten nejstarší a pak se mi všichni tři představili a podali ruku. Ale tak nějak podivně, jako by mi chtěli vyvrátit palec. Kde bych tenkrát tušil, že zalomení palce je tradiční trempský pozdrav. Kde bych tenkrát tušil, že Šerif, Kulhavý Jimm a Ušatý Torpédo, budou hrát v mém životě velkou roli.

Když jsme společně vykouřili krabičku cigaret a konečně trefili ropuchu, pozval mě Šerif, abych večer přišel k ohni, že si uděláme takovou menší slezinu. Řekl jsem mu že vnitřnosti nejím, ale k ohni přijdu a opeču si buřta. Šerir a Jimm padli smíchy do trávy, zatím co Ušatý Torpédo třepal hlavou tak silně, až mu uši fackovaly tváře. Potom mi oznámili, že slezina není slezina, ale že se tak říká menší sešlosti. Jako, že se lidi slezou a kecají a tak.

Večer se vydařil. Hvězdy nám padaly do řeky, březové dřevo vonělo a já získal tři parťáky a tušení, že mě čekají nezapomenutelné zážitky.

Jednou o prázdninách přišel Jimm s nápadem, že v sobotu vyrazíme na nějaký poplach. Abych zase nevypadal jako blbec, tak jsem mlčel, ale v duchu jsem si říkal, co tam budu dělat, když nejsem ani hasič a zdaleka ne voják. Ještě, že jsem se neptal, za čas jsem se dozvěděl, že se neříká poplach, ale potlach. Taková větší slezina. Víc lidí, větší oheň, větší kecy.

„Takže v sobotu v jednu před nádražím“, připomněl Jimm. „ Nezapomeň sbalit tele,deku, vem si půllitry a něco na zub. Ahoj“

Poprvé v životě jsem byl rád, že máme malé hospodářství. Když rodiče odešli na pole okopávat řepu, sbalil jsem otcovu prošívanou deku, z kredence vyndal dva půllitry a do tašky uložil pecen chleba, uzenou kýtu a tři paličky česneku. Potom jsem ze stáje vyvedl malé telátko a vydal se k nádraží.

Šerifa, když mě spatřil málem trefila mrtvice, zatím co Jimm s Torpédem předváděli něco velmi podobného tanci svatého Víta. Nechápal jsem jejich veselí. Měl jsem všecko, co mi řekli a ještě česnek navíc.

Když jsme dorazili na místo, kde se potlach konal, byla už tma  a Velký vůz nad námi se usmíval, stejně jako mí přátelé, kteří mě donutili vrátit zvíře do stáje a půllitry do kredence. Cestu jsem absolvoval v holínkách, jelikož vojenské boty, zvané půllitry jsme opravdu doma neměli.

Jen, co jsme se posadili, museli jsme si zase stoupnout, protože se všichni dali do sborového zpěvu o tom, jak nějaká Lajka letí vzhůru a starší, děsně fousatý chlápek s hořícím klackem se snažil zapálit asi dvoumetrovou hranici smrkových polen. Moc mu to nešlo, a tak jsem mu chtěl nějak pomoct. Měl jsem v tašce pro všechny případy i láhev otcovy osmdesátiprocentní pálenky z kukuřice. Polil jsem spodní větve a škrtl sirkou.

Oheň se rozhořel takovou silou, že přední řady začaly doutnat a vzadu někdo tvrdil, že jsme narazili na naftu a chytil zemní plyn. Chlápek, co chtěl původně zapálit hranici tu stál jak solný sloup. Bez fousů vypadal mnohem mladší. Než-li jsem mu to stačil oznámit, popadli mě dva vazouni a táhli k potoku.  Mumlali při tom něco o urážce ohně, šerifského kruhu, Manitua a kdo ví koho ještě. Od utopení mě zachránil Jimm, když všem sdělil, že jsem na potlachu poprvé a ještě neznám trampské zákony. A když jsem potom vybalil z tašky chleba, kýtu a česnek, bylo mi dovoleno zůstat.

U ohně se střídali kluci a holky s kytarama, zpívali o neznámých městech a o pasácích krav, co se jim říká kovbojové, a taky o námořníkách, jak pijou rum. Zpívali o dívce  co ji nešťastný tulák hodlá zlíbat v kanoi a taky o tom, že velká voda odnesla trempům chatu, což mi přišlo líto.

Mezitím někdo vyprávěl děsně srandovní fóry, někdo mi dal napít čaje, který voněl jehličím, pak se mi zavřela víčka a hvězdy nade mnou věděly, že už jsem navždy chycený a spiklenecky pomrkávaly. Prošívaná deka, plná malých dírek od jisker hřála a ve snu jsem slyšel, jakoby někdo říkal, že je fajn, když ta moje prabába měla tenkrát slabou chvilku.

Publikované s povolením Vojtu Kiďáka Tomáška  (www.vktomasko.net)